Víkend

Z těhle krásných maleb vzešla postmoderna...

Jak tvořili na sklonku osmdesátých let dnešní slavní padesátníci? Odpovídá na to brněnská WANNIECK GALLERY: představuje malbu, kterou dlouho nikdo neviděl.

Když před pěti lety v Galerii hlavního města Prahy vystavovali pod názvem A na co myslíš ty? Jiří David, Tomáš Císařovský, Antonín Střížek a Jan Merta, byl to docela poprask. Skrze čtyři členy byla představena generace, která začala být činná a viditelná (protože to tehdy nebylo totéž) v polovině 80. let díky Konfrontacím. A kterou do té doby nijak systematicky nikdo nepřipomněl, zcela logicky i proto, že stále tvořící autoři se většinou dočkali monografické výstavy, kde byla jejich tvorba z přelomu 80. a 90. let jen jednou z kapitol.

Výstava ve Wannieck Gallery, jež nese název ohraničený letopočty 1984-1995, tu generaci připomíná v mnohem širším záběru, místo čtyř jmen jich představuje třiadvacet. Malba generace 80. let rozkročená mezi polaritou zobrazujícího a nezobrazujícího přístupu pokrývá prostory staré tovární haly.

Výstavy na chodbách Osmdesátá léta. Zpočátku bylo nemožné vystavovat veřejně cokoli, co neprošlo schválením. Studenti AVU i VŠUP se s tím odmítali smířit, organizovali vlastní výstavy na chodbách vědeckých ústavů, v klubech, či dokonce v zákoutích Prahy. Někdy s úspěchem, někdy se stranu obelstít nepodařilo a výstava byla zakázána či zabavena. Tehdy šlo spíš o snahu svobodně konfrontovat svá díla a diskutovat o nich, umělecká hodnota nebyla primární. Přesto: teď se jeví zásadní.

Tak jak člověk po dvaceti letech relativní svobody pozapomněl na okovy, které tvůrce tehdy svazovaly, a je zvyklý, že teď už tahle generace maluje svobodně, vnímá zostřeněji estetickou stránku věci. A je nadšen, vrací se do důvěrně známých končin, kdy nastupovala postmoderní malba. V galerii je možné vidět zásadní díla, o nichž se mluví a která dlouho nikdo nevystavil: Mertův Velký nákup I, Niklovo Se srnečkem, Kokoliovy Záclony nebo Reklamy na nekonečno Vladimíra Merty.

Nalepte žlutý puntík Ve Wannieck Gallery vymysleli jasnou koncepci, každému z třiadvaceti vystavujících autorů dali vlastní místo, uzavřené, ale prostupné, navíc využili i dva přilehlé prostory, horní Galerii na mostě a boční Galerii za stěnou. A každý návštěvník dostane u vstupu žlutý lepící puntík a ten může nalepit na zem před obraz, který ho nejvíc oslovil. Od hříčky k promyšlené hře není daleko a tahle funguje skvěle. Návštěvník se vrací výstavou, porovnává obrazy, nechává je na sebe působit a počítá tečky před nimi, zvažuje, zda posílit některého z favoritů (Rónovy Dvě bestie, Petrbokova Potápěče, Mainerovy Lodě na obzoru, Divišovu Archu, Císařovského Lehkou převahu) nebo zda založit nový fanklub.

Sbírka Wannieck Gallery na malbě osmdesátých let částečně stojí, jsou to jména, která se tu na výstavách opakují, takhle souborně je však asi ještě nikdo nevystavil. Nejde totiž jen o prezentaci místní sbírky, výstava je z velké části doplněná i o soukromé fondy a díla z kolekcí, která se jen tak neukazují. A poslední devíza výstavy -vyšel k ní katalog s textem Aleny Pomajzlové, povedený a včas.

Wannieck Gallery stojí za návštěvu, katalog za zakoupení (v době konání výstavy je jeho cena třetinová) a období mezi léty 1984-1995 za připomenutí. Autoři, kteří tehdy začínali, jsou dnes padesátníky a stále tvoří, v brněnské galerii se však vracejí k jejich kořenům, k tomu, co a jak malovali před dvaceti lety. I díky tomu jejich současnou tvorbu může člověk najednou vnímat jinak, jejich východiska ozřejmují i jejich novější tvorbu.

Wannieck Gallery Brno se zaměřuje především na současnou českou i světovou malbu a objekt, více na www.wannieckgalery.cz.

• Klára Kubíčková

Víkend

... a já cítím po té době nostalgii

Díla vizuálního umělce (jak sám sebe nazývá) JIŘÍHO DAVIDA jsou nyní součástí souborné výstavy 1984-1995 ve Wannieck Gallery. „Tuhle výstavu už dávno měla udělat Národní galerie," tvrdí.

Na schůzku přišel Jiří David čerstvě ostříhaný a v dobré náladě. Během povídání mu volal malíř Stanislav Diviš, aby s ním probral své vystoupení v televizi. A když pak přišla řeč na Národní galerii a jejího ředitele Milana Knížáka, často opakoval větu: „To jsem ale ostrej..."

* Jak si vysvětlujete, že podobná výstava tady ještě nebyla?

Výstava ve Wannnieck Gallery je jedinečná, protože se konečně někdo po více než dvaceti letech rozhodl zmapovat generaci umělců 80. let. Tuhle výstavu měla už dávno udělat Národní galerie, ale ta se k tomu neodhodlala. Její ředitel Milan Knížák kdysi řekl, že u nás v 80. letech nevznikalo nic zajímavého. Což je absurdní.

* Proč by něco takového Milan Knížák tvrdil?

Porovnával jen se svou prací a měl pocit, že on byl „avantgarda" a my jsme byli jen otroci trendů. Nedokázal si dodnes přiznat, že někteří jiní a generačně dokonce mladší umělci byli mnohdy výrazově přesvědčivější. Ale charakterově pevný jedinec přece musí umět, když už je ředitel státní instituce, odpárat svoje osobní antipatie, najít v sobě sílu a dokázat věci objektivně mapovat. V Národní galerii jsou pak nutně z tohoto období ubohé fragmenty. Knížák se chová, jako kdyby Národní galerie byla jeho soukromá sbírka.

* Když už jste začal tak zostra, co říkáte tomu, že Milan Knížák dostal od prezidenta Medaili Za zásluhy?

Nic! Když byl Knížák ještě umělcem, tedy v 60. letech, musel by se podobným oceněním vysmát svým pověstným kokrháním. Osobně mám vůči cenám despekt. Umělec má být oceněn tím, že o jeho díla mají zájem důležité sbírky. To je to největší ocenění, jinak je to společensko-politická šaráda. Tyto ceny mě nezajímají.

* Vás ocenil Reflex jako nejvlivnější osobnost výtvarného umění posledních dvaceti let. Neříkejte, že vás to nepotěšilo.

Samozřejmě potěšilo, ale to nebyla cena, nýbrž anketa a i tak jsem to vnímal s odstupem. Navíc to posuzovala skoro stovka odborníků. Lidé, kteří se vizuálním uměním dlouhá léta zabývají. Ale jak se může prezident nebo komise nějakého úřadu orientovat v umění? Kdyby mi nabídli státní cenu, musel bych ji zdvořile odmítnout. I když penězi taky tolik nepohrdám.

* Jaká pro vás byla 80. léta?

Atmosféra uvnitř mladé umělecké komunity byla úžasná. Úplnou náhodou jsem tehdy získal k pronájmu malinký suterénní prostor na Smíchově, kde vše odstartovalo. Tam naše generace poprvé mezi sebou svobodně konfrontovala své obrazy, sochy i objekty. Teď už se asi ani nedá pochopit, že se v té době nedalo všechno veřejně ukázat a tohle byl pro nás jediný živý prostor, kde jsme se potkávali. Opakovalo se to pak každý půlrok pokaždé na jiném neoficiálním místě, i proto, abychom nebyli úplně snadno postižitelní školami (a nejen jimi). Bylo to nadšenecky naivní, myslet si, že o nás nevědí. Mělo to pak různé nepříjemné dohry, ale stálo to za to!

* V čem je vaše generace specifická?

Asi jsme se ještě rádi vzájemně ovlivňovali a přitom se vzájemně ctili. A měli jsme o čem vypovídat. Výtvarné projevy tenkrát dopadaly na okolí silněji než teď a to se svým způsobem ukázalo i na výstavě ve Wannieck Gallery. Možná jsme se skrze metaforickou řeč dotýkali snadněji, kromě humoru a osobních mýtů, i politické a sociální reality. Nikdy jsme se však necítili být undergroundem, necítili jsme se být disidenty doby a ani jsme jimi, až na výjimky, být nechtěli. Snažili jsme se spíše intuitivně napojit na to, co vznikalo v Evropě, byť s minimem informací. To byl náš legitimní, umělecký vzdor.

* Není v tom hodnocení kus nostalgie?

Nostalgie na rozdíl od sentimentu jistě ano, ale když se na to podíváte, většina těch děl mých kolegů kupodivu obstojí i dnes. Pracovně se k té době nevracím. Mám pocit, že jsem v sobě vyčerpal intenzitu toho, co jsem chtěl nebo možná mohl sdělit. Přesto od sebe daleko neodskočíte, někdy mi to někam prosákne.

* Myslíte si, že vás vaše díla přežijí?

Mě určitě. Otázka je, jestli přežijí i paměť umění. Netvořím pro věčnost, tak arogantní doufám ještě nejsem. Troufám si však říci, že umělecká generace 80. let nastartovala něco, z čeho žili další lidé i dlouho potom.

Co nechtěli „Nikdy jsme se necítili být undergroundem, necítili jsme se být disidenty doby a ani jsme jimi, až na výjimky, být nechtěli." Jiří David

Jiří David (1956) je spoluzakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví, která vznikla v roce 1987.

• Zuzana Drtilová